V životě i v psychoterapii se pohybujeme mezi dvěma extrémy. Na jedné straně můžeme popírat či podceňovat přítomnost a význam přenosu rodinných zkušeností a traumat na naše současné duševní fungování.
Na straně druhé může identifikace s minulostí (s traumatem) znemožnit změnu a vývoj ve směru ke svobodné a prospěšné individuální identitě člověka.
V příspěvku si popíšeme projevy a motivy pro tyto dva extrémní postoje.
Bude také navržena potenciální psychoterapeutická (a životní) cesta k vyrovnání se s přenosem mezigeneračních vlivů a vybudování osobní identity.